Můj dědeček vždycky říkával, že dobré věci vyžadují čas
Tak jako strom, než vyroste. Jako projekt, který má být opravdu dobrý. Nebo jako muž, než začne zrát.
Když jsem z desek polorozpadlé kůlny vyráběl svůj první nábytek, byl jsem trpělivý. Ukázalo se, že to za to stálo! Sousedé, kteří nábytek dostali, měli velkou radost. A já jsem v něm tehdy objevil vášeň pro truhlařinu i staré dřevo.
Dnes tvořím nábytek se stejnou myšlenkou. Dát dřevu to nejcennější, co může dostat.
ČAS.
Čas zdravě vyrůst.
Čas uzrát.
Čas na poctivé zpracování.
Nejlepším dnem je pro mě ten, kdy dřevo jedu vybírat. Často přímo do vlastního lesa. Když se pomalu procházím po dubovém háji, v silných kmenech vidím komody, podlahy, ale především nádherný materiál, který zraje v čase.
Pořizujeme buď už uzrálé dřevo nebo to čerstvě vytěžené necháváme nejméně 10 let zrát, protože právě tehdy dosahuje své nejlepší kvality.
Ani u tvoření nespěcháme. Při zpracování dřeva se inspirujeme původními postupy a často si pomáháme i základním nářadím. Ošetřujeme ho přírodními vosky a oleji, mícháme si z nich vlastní odstíny barev.
Po tom, co z nábytku v dílně naposledy odfoukneme dřevěný prach, stále saháte na opravdové dřevo. Čisté, surové, dýchající.
Tento čas, který dřevu dáváme, se promítá do vzhledu i životnosti výrobků. Lidem do kaváren i domovů přináší zpomalení a vychutnání si přítomné chvíle tak, jako tomu bylo kdysi. Tvoříme tak nábytek do míst, kde se nespěchá.
Protože ty nejlepší věci vyžadují čas.
Tomáš Kohoutek
